SOUNÁLEŽITOST
Nějakou chvíli už přemýšlím, jak nejlépe vystihnout poslední sdělení. Ne vždy je snadné najít správná slova. A najdete-li pojmenování samotných pocitů, které sdělení vyvolá, je náročné je popsat až do jejich hloubky. Jak jsem si to stále dokola prociťovala (abych to vhodně popsala), dostala se mi do ruky kniha (dostala jsem ji jako dar), která mi pomohla. Jmenuje se "Co se děje se světem" a napsal ji pan Václav Cílek.
Dovolte mi z ní citovat, protože úryvek, který jsem vybrala krásně vystihuje sounáležitost - celou její hloubku:
"V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného. Je to svět, kde se vše s každým novým jarem a létem opakuje, a to člověku dodává pocit jistoty. Pečuje o pole a zahrady, a tím se stará o svět. Ve městě se tato starost o svět projevuje náhražkami, jako je třeba sledování televizních zpráv. Neznám člověka, který vy vstal od televizního zpravodajství a cítil se šťastnější, ale na poli nebo na zahrádce se to děje často. Kontakt s půdou a rostlinami přináší radost a útěchu. Práce učí trpělivosti, člověk se při ní pohybuje stejně rychle a přiměřeně jako plyne čas, zatímco v současném světě se něco porouchalo mezi časem člověka a časem světa. Na poli musíte hrát podle pravidel semen, oblaků a vody, zatímco ve městě máte častěji pocit, že silný jedinec si sám volí pravidla. Je to velká zátěž, protože pokud si sami neurčujeme způsob života, tak míváme pocit, že jsme selhali a přišli o kus svobody. Vergilius to vidí jinak. Věčnost má barvu hlíny. Radost je v květech. Čas se podobá vodě. Má několik rychlostí a občas dokonce ani neexistuje. Bohové toho moc nevědí, ale jsou tu stále a jednou za rok by jim člověk měl přinést medový koláček. Chceš důkaz, nebohá prázdnoto měst? Je v každém semenu, které právě klíčí a v každém květu, který uvadl."
Po přečtení tohoto úryvku mám otázky: "Kam tedy patříme? Kam náležíme? Do světa, který si stváříme svou důležitostí nebo do náručí přírody, do systému který prostě je?
Za redakci Českého Anděla
Lenka Vágnerová