ŠPATNÝ SEN

Znáte ten pocit, když Vám slunce ostře zasvítí do očí? Většinou je reakce u nás všech obdobná, zastíníme si oči.

A teď si připustme možnost, že stojíme oslnění světlem, které je pro nás "nepřirozené" (protože jsem jej doposud nebyli schopni vůbec vnímat). Je pro nás nepřirozené do té míry, že si raději podvědomě necháváme mnohé věci skryté (sami si je zakryjeme), a to i přesto, že jsou již nyní krásně viditelné. Stále si naše vidění zakrýváme a proto jsme stále dokola oslnění a zmatení. Někde hluboko uvnitř víme, že nejlepší by bylo vše odkrýt a uvidět a světlo přijmout plně, jako tu nejvyšší přirozenost. To se nám však stále nedaří, protože se bojíme. Bojíme se toho, co bychom vlastně mohli uvidět kolem sebe, v sobě. Jsme ztracení v sobě.

Toto všechno je vlastně znovu jen další vyjádření toho, co si zřejmě již mnozí z nás uvědomují. Jen stále nevíme, co s tím vlastně udělat. Jak z tohoto bludného kruhu vyjít ven.

Máme tu další z možných návodů. Zkusme svůj dosavadní život v šeru uchopit jako špatný sen. A zkusme si světlo, které je všude kolem nás připodobnit ránu, když otevřeme oči. To uvědomění toho, že vše byl jen špatný sen. Sen, který skončil, protože jsme probuzení do nového dne, plného světla.

Špatný sen jsme měli určitě už všichni. A to probuzení... Navnímali jste ten pocit? Tu obrovksou úlevu, tu radost, že je to pryč? Jen si prostě projít to, co mi to mělo říct a jít dál ve dne, ve světle. Myslím, že to je to, co chceme všichni.

Za redakci Českého Anděla
Lenka Vágnerová