UČENÍ
Tento týden je ve znamení 4. adventní neděle, je tedy o víře. Je o tom, čemu věříme a zda se svou vírou dokážeme také správně pracovat. Je o tom všem, co existuje mimo našich 5 smyslů... Už jste si položili otázku, čemu vlastně věříte?
Začnu-li přemýšlet o tom, co vlastně všechno existuje mezi nebem a zemí, celou mě to naplní. Dostanu se většinou do určitého nadhledu a připadám si obklopená něčím dalším... popisuji svůj pocit, který vnímám uvnitř. Říkám si, že tohle je to vědomí, které existuje za hranicí mých 5 smyslů.
Odtud k nám mohou přicházet nové nápady, odtud přichází inspirace. Rodí se mnoho nového, co doputuje až k našemu rozumu a my to potom musíme zpracovat... Takto to jde den co den, stále se setkáváme s novými věcmi, událostmi, lidmi. To v nás vyvolává nové pocity, které se snažíme pochopit - učíme se. Učit se je tedy naše přirozenost. Sotva se narodíme, učíme se a bereme ji jako samozřejmou součást našeho života. Díky učení se vyvíjíme, učení nám umožňuje všeobecný růst.
Zkusme se však na toto podívat jako na samou podstatu našeho života. Jako děti se skutečně učíme přirozeně, protože ještě nejsme omezení na našich 5 smyslů. Jsme napojení na mysl kolektivní, jsme napojeni na systém, jsme v přítomnosti, kde jsme schopni pojmout mnoho myšlenek a ty zpracovávat a rovnou je i aplikovat v další naší činnosti. Jdeme stále dopředu. Stále máme směr.
Pak přijde dospělost a v určité době začneme stagnovat. Je to, jako bychom se uzavřeli uvnitř sebe, odřízli se a jedeme jen přes 5 smyslů. Čas nám utíká mezi prsty, jsme zavaleni přemýšlením o tom, co jsme ještě nestihli nebo co ještě stihnout máme. Cokoliv, co je nového, co k nám přijde, raději odsuneme stranou, protože my přece nemáme čas nad tím přemýšlet či hloubat. Bojíme se, abychom neztratili více času. A vytvoříme si tím to největší možné vězení, do kterého sami vsadíme.
Potlačíme tu největší přirozenost, ten největší dar, který nám byl dán - učit se a růst, prožívat a cítit a vnímat.. Vnímat, že kolem nás je víc než jen shon. Kolem nás je v každé denní všednosti vloženo mnoho novým rodících se myšlenek, které nás mohou posouvat dál. Jen je umět zachytit, zavnímat. Tyto neuvidíme očima a neuslyšíme ušima, nepůjdou sevřít v dlani či ochutnat v ústech. Ani je neucítíme ve vzduchu.
Ty můžeme najít jedině v našem tichu. Je to třeba to polechtání v břiše, když potkáme někoho, kdo nám má co dát. Je to ten příjemný pocit, který máme po dokončená práci. Je to ta slaboučká myšlenka někde vzadu rozumu, která nám od začátku říkám, že to není dobrý nápad. Jsou to tóny melodie, která se nám najednou ozývá v hlavě nebo nutkavá potřeba něco udělat hned teď, aniž pro to máme vysvětlení. Toto všechno, a věřím že i mnohem, mnohem víc, pro nás může být tou inspirací, která nám pomůže vykročit opět dál.
Věnujme si čas, vždyť náš život je to nejcennější, co máme. Věnujme čas sobě, svému nitru a svým pocitům. Skrze naše nitro přichází skutečná inspirace a když budeme k sobě pozorní, budeme vnímat ta znamení. Znamení, která nám znovu ukáží cestu. Znamení, která nás vyvedou z našeho vytvořeného vězení a dovedou ke svobodě. Vnitřní svobodě.
Přejeme všem krásné a požehnané Vánoce... Ať čas, který strávíte sami se sebou (s vědomím uvnitř sebe) a těmi nejbližšími, je pro vás tím nejkrásnějším dárkem.
Za redakci Českého Anděla
Lenka Vágnerová